5 zpěvů pro smíšený sbor, op. 71

ZVONY (Karel PippichHavelka, 18751900) O zvony staré, velebné a zpěvné, svým hlaholem mi zvučte, zvučte zas. To srdce vaše obrněné, pevné, mě tepem svým povznáší v božství jas, já zadumán zřím ku nebeské výši a duše má blíž Bohu dech svůj ztiší, jen zvučte, zvony, zvučte zas a zas! Když zníte vesele, zřím v lepší dobu, však někdy zas váš zádumčivý hlas mně upomínky tká na cestu k hrobu, tam nebudete již mi měřit čas, kde smrt mi v zemi lůžko odestlala, však srdcem kovovým na cestě stmělé těm živým, zvučte dále zas! INTERMEZZO (Bohumil Kratochvíl, 18831902) Co krása jest? Krása? V své duši zavřít úsměv, s nímž probouzí se smavé jarní jitro na bezu rozkvetlém v krůpějích rosy, ve zpěvu ptáka, slunci, jež se dívá skrz větve jabloně do rozhoupané sítě, zřít nad hlavou, jak oblaka jdou tichá. Co snění jest? Snění? Kdes bloudit v stínech ticha, jež stéká z bříz jak ve rty ranní úsměv a věsí si v kmen sosnám hebké sítě, jež pavouci si zpředli v šedé jitro. Usednout v mech, kde mír se v duši dívá z trav záchvěvů, mít v očích vláhu rosy. Co touha jest? Touha? V sny vchází, stříbro rosy jí v řasách chvěje se. Jde něma, ticha a roztouženě v neznámo se dívá. V závoji šera hasne její úsměv, jejž ve rty kouzlilo jí snivé jitro. Přec splétá dál své erotické sítě.